Taroteilles

V mnoha příspěvcích jsem se už snažil představit nové pojetí tarotu. Dalo by se snad říci, že pojetí „pro moderního člověka“, tj. takové pojetí, které má blíž k umění, sémiotice a sémantice, k projektivním technikám atp. Rozhodl jsem se to trochu zase oživit. Vedlo mne k tomu, mimo jiné, shlédnutí ukázky připravovaného filmu Tarology, jehož hlavní postavou bude stále oblíbenější básník-tarolog Enrique Enriquez z New Yorku (http://vimeo.com/21418482).

S tarotem se původně nezacházelo tak, jak to známe dnes. Výmysl, že by tarot měl sloužit k věštění, se objevoval průběžně v 18. a 19. století kvůli tomu, že si několik bloudivců (zamilovaných do mystiky romantismu a zajímajících se o okultismus, což bylo prostě v módě) namluvilo, že obsahuje cosi tajmeného, archetypického, magického apod. I jali se proto vymýšlet tisíce a tisíce systémů, které ke kartám přiřazovaly tu hebrejskou abecedu (ó, jak mystické), tu drahokamy (ó, jak cool), tu egyptská, řecká a jiná božstva (ó, Kálí!).

Přitom na začátku všeho stál obyčejný hospodský balíček marseillského tarotu, který sloužil ke hře u chlastu. Nelze popřít, že by neobsahoval poukazy k náboženství nebo různým ctnostem. To však bylo v těch dobách naprosto normální a pokud jen trochu známe historii tarotu, s velkou pravděpodobností jsme schopni jednotlivé obrazy dešifrovat. Stejně jako na alchymické obrázky z traktátů na ně můžeme navléci různé psychologické představy, ale je to v podstatě jen náš systém, náš konstrukt, výmysl.

Od osmdesátých let se však objevují další a další nadšenci, které tarot nezajímá ani tak coby věštecká nebo mystická pomůcka, která jakkoliv souvisí s „osvícením“ nebo „spásou“, ale jednoduše s obrazovým vyjádřením. Zacházejí s tarotem jako s určitým vizuálním komunikačním prostředkem. Je totiž výjimečně koherentní, jedna část nějak se nějak trefně podobá druhé. To vede často k poukazům k analogickému myšlení, ke snaze hledat metafory, podobenství. To sice dělá klasický hermetismus také, ale to je tak všechno. Nemusíme totiž hledat jen podobenství mezi kartou a božstvem, mezi kartou a květinou, kamenem, to jsou všechno jen takové pokusy o systematizaci. Tím byl posedlý celý středověk, my se tím zabývat nemusíme.

Podobenství totiž můžeme hledat i mezi tím, co je na kartách, a tím, co prožíváme nebo co jsme. Samotné karty, když je položíme vedle sebe, v podstatě tvoří určitý obrázkový konstrukt, který můžeme pohodlně vyplňovat bezpočtem svých vlastních příběhů, sebou samými. Například král holí, pokud si jen trochu pohrajeme s představivostí, může být jak král holí, tak Jamajčan s didgeridoo, mladý obchodník, kterému se při podpisu smlouvy stalo pero až příliš těžkým, nebo instalatér chystající si novou trubku! Právě to, co obsahuje naše mysl, je klíčem k vyprávění našeho vlastního příběhu. Souvisí to s projektivními metodami psychologie. Jen to, co jde z nás, nám skutečně může pomoci nebo přinést pochopení. Někdy je sled karet natolik vemlouvavý, že se nápady samy nabízí. Jindy je nutné se dívat a dívat, až nám změť mečů, holí, kalichů začne něco známého připomínat. To chce ovšem cvik, a skromnost v očekávání výsledku.

Úkolem vykladače/čky tedy není pasivně naslouchajícímu klientovi vyprávět, co karty znamenají, jeho úkolem je vtáhnout klienta do hry, do klientovy hry, do jeho vlastního vyprávění. Je tak přece může dojít k prozření, ke zjevení a pohledu na otázku z jiné perspektivy. V podstatě každý tazatel hledá jen jinou perspektivu, vše ostatní je zbytečné. Jediné, co můžu udělat, je snažit se pomáhat spatřit.