Vidím zde posun od jednoduchého ke komplexnímu. Mám dojem jako u filmového záběru, kdy v první okamžik koukám na dvojici u stolu, pak najednou vidím celou místnost a pak kamera najednou snímá celou budovu. Od toho se také odrážím. Všechny věty jsou jen opakováním téhož a určitě byste sami přišli na něco vlastního. Dá se to rozvíjet donekonečna podle osazenstva, prostředí, dynamiky, nálady. Samozřejmě taky závisí na časové ose.

V jednom případě je ze dvou víc (v místnosti/příběhu je víc lidí), aby nakonec byli všichni zařazeni do nějakého rámce (budova třeba). V dalším je třeba vidět, jak více lidí vítá nově příchozí (kalich uprostřed), a vše se to děje zase v nějakém rámci nebo pod nějakou střechou/stanem/v mešitě/ohradě. Taky může jít o přijetí nováčka v nějakém „tajném společenství“, ta velká věc na poslední kartě mi dokonce připomíná žhnoucí pec. A taky to celé může připomínat třeba nástup do prvního ročníku na univerzitě.

Nás samozřejmě může zajímat, jak jednotlivé typy přiřadit k tarotovému nádobíčku. Už jsem to předeslal zde.

Cholerik/Oheň (meče): V současnoti mají autoři tarotových knih velmi zábavný zvyk vymýšlet kdovíjaké abstraktní a mystické bláboly o tom, proč by ten který živel měl být přiřazen k té a té barvě tarotu. U Ohně to platí dvojnásob (že jako hole hoří, že je to obětní oheň a proto že souvisí s kreativitou atd…). Tradičně byl cholerik člověk vznětlivý, tedy takový, který v oněch dobách nešel daleko pro facku, nůž, meč. Případů, kdy někdo někoho pobodal rapírem nebo rozsekal něčím těžším ve frenetickém záchvatu, bylo mnoho. Proto byl Oheň výsadou válečníků, proto se vztahoval k železu, Martovi (bohu války). Jeho zvířetem byl tradičně Lev, barvou červená (která se vzteklým lidem tak hezky žene do tváře).

barva: červená a její odstíny
zvíře: lev
figura: válečník, voják, rváč
kvality: horko/sucho
trvání a intenzita:  rychlý začátek, dlouhé trvání
pohyb: oddělující, rigidní

Sangvinik/Vzduch (číše): Další typický omyl. Současní autoři připisují podle své současné logiky pohárům/kalichům/číším vodu (pže se přece do nich něco leje…). Jenže původně byl člověk s číší v ruce obrazem uvolněné zábavy, kratochvíle, oslavy, veselí a hojnosti. Jeho barva je žádná, a tak je alespoň žlutý, jako letní vzduch s trochou zlatavého prachu ve slunci. Tento živel souvisí také se zpěvem, vyprávěním (vše kratochvíle), hudbou. Sama o sobě se tedy symbolika neváže ke kalichu jako věci, ale jeho užití, stejně jako tomu je u meče.

barva: žlutá, zlatavá
zvíře: kozel (zde jako památka na Pana a s ním spojený prostopášný život a plodnost), opice, sokol (dravec pro uvolněný lov)
figura: mladý hudebník
kvality: horko/vlhko
trvání a intenzita:  rychlý začátek, krátké trvání
pohyb: oddělující, flexibilní

Melancholik/Země (hole/haluze/klacky): Zde nacházíme jednak odkaz ke „zbrani chudých“ (vizte eso holí), tak k obdělávání půdy. Dřevo je nejčastěji hrubá, živelná, neopracovaná a nekultivovaná věc, kterou je třeba zušlechtit. Tradičně se Země vázala k sedlákům (příp. starcům jako něčemu věkovitému) a lidem pomalým v chování a těžkým na duchu. Typicky můžeme vidět zobrazení melancholika jako zádumčivého člověka, který si přemýšlí o nesmrtelnosti chrousta (někdy mívá i pytlík peněz, protože rád přepočítává stále dokola).

barva: černá (černozem )
zvíře: sova, kočka, ovce (působí smutně a pomale)
figura: sedlák/stařec/zádumčivý muž
kvality: chlad/sucho
trvání a intenzita:  pomalý začátek, dlouhé trvání
pohyb: slučující, rigidní

Flegmatik/Voda (mince/zlaťáky): Tady je pro nás přiřazení asi nejméně pochopitelné, a přece bývá flegmatik zobrazován jako hamižný kupec s vepřem po boku. Můžeme ho vidět i jako zadumaného muže hřejícího se u krbu. Když se podíváte na eso mincí a zadíváte se na vzor na zlaťáku, možná objevíte podobnost s „větrnou růžicí“ na mapách nebo kompasem. V dobách renesance bylo totiž symbolem prosperity a budoucnosti moře. Všechny evropské námořní mocnosti kolonizovaly a podnikaly objevitelské výpravy. Moře bylo obchod a přístavní města hučela jako obří úly. Spolu s tím se dávala do souvislosti lakota, opatrnost a určitá schopnost chladného kalkulu s odstupem. Správný obchodník byl jako voda (všude se cpal, všude ulpěl, všechno chtěl vzít a choval se chladně).

barva: zelená (ano, fakt zelená, modrá barva na moři je barva nebe, co se ve vodě odráží, podívejte se do tůní nebo na moře v mělčinách před bouří… kdybyste stále pochybovali, dejte mi vědět, proč není ani jeden modrý vodník )
zvíře: vepř (obchodní, stádní artikl), želva (rozvážná)
figura: obchodník, vychytralý lakomec
kvality: chlad/vlhko
trvání a intenzita:  pomalý začátek, krátké trvání
pohyb: slučující, flexibilní

Každý živel má svá specifika i v životě. Každý temperament potřebuje něco jiného, každému z nich dělá něco jiného dobře na těle a na duchu. Dnes se dá o živlech sehnat celá řada publikací (hlavně v zahraničí), najdete v nich třeba testy osobnosti, které vám spolehlivě přiřadí alespoň hlavní živel a pak vám naznačí, jak by měl vypadat váš ideální životní styl (práce, odpočinek, zábava, jídelníček, pohyb…).

Pokud umíte jen trochu anglicky, tady najdete velmi pěkně udělaný testík: http://www.fisheaters.com/quiz1.html

S tarotem se původně nezacházelo tak, jak to známe dnes. Výmysl, že by tarot měl sloužit k věštění, se objevoval průběžně v 18. a 19. století kvůli tomu, že si několik bloudivců (zamilovaných do mystiky romantismu a zajímajících se o okultismus, což bylo prostě v módě) namluvilo, že obsahuje cosi tajmeného, archetypického, magického apod. I jali se proto vymýšlet tisíce a tisíce systémů, které ke kartám přiřazovaly tu hebrejskou abecedu (ó, jak mystické), tu drahokamy (ó, jak cool), tu egyptská, řecká a jiná božstva (ó, Kálí!).

Přitom na začátku všeho stál obyčejný hospodský balíček marseillského tarotu, který sloužil ke hře u chlastu. Nelze popřít, že by neobsahoval poukazy k náboženství nebo různým ctnostem. To však bylo v těch dobách naprosto normální a pokud jen trochu známe historii tarotu, s velkou pravděpodobností jsme schopni jednotlivé obrazy dešifrovat. Stejně jako na alchymické obrázky z traktátů na ně můžeme navléci různé psychologické představy, ale je to v podstatě jen náš systém, náš konstrukt, výmysl.

Od osmdesátých let se však objevují další a další nadšenci, které tarot nezajímá ani tak coby věštecká nebo mystická pomůcka, která jakkoliv souvisí s „osvícením“ nebo „spásou“, ale jednoduše s obrazovým vyjádřením. Zacházejí s tarotem jako s určitým vizuálním komunikačním prostředkem. Je totiž výjimečně koherentní, jedna část nějak se nějak trefně podobá druhé. To vede často k poukazům k analogickému myšlení, ke snaze hledat metafory, podobenství. To sice dělá klasický hermetismus také, ale to je tak všechno. Nemusíme totiž hledat jen podobenství mezi kartou a božstvem, mezi kartou a květinou, kamenem, to jsou všechno jen takové pokusy o systematizaci. Tím byl posedlý celý středověk, my se tím zabývat nemusíme.

Podobenství totiž můžeme hledat i mezi tím, co je na kartách, a tím, co prožíváme nebo co jsme. Samotné karty, když je položíme vedle sebe, v podstatě tvoří určitý obrázkový konstrukt, který můžeme pohodlně vyplňovat bezpočtem svých vlastních příběhů, sebou samými. Například král holí, pokud si jen trochu pohrajeme s představivostí, může být jak král holí, tak Jamajčan s didgeridoo, mladý obchodník, kterému se při podpisu smlouvy stalo pero až příliš těžkým, nebo instalatér chystající si novou trubku! Právě to, co obsahuje naše mysl, je klíčem k vyprávění našeho vlastního příběhu. Souvisí to s projektivními metodami psychologie. Jen to, co jde z nás, nám skutečně může pomoci nebo přinést pochopení. Někdy je sled karet natolik vemlouvavý, že se nápady samy nabízí. Jindy je nutné se dívat a dívat, až nám změť mečů, holí, kalichů začne něco známého připomínat. To chce ovšem cvik, a skromnost v očekávání výsledku.

Úkolem vykladače/čky tedy není pasivně naslouchajícímu klientovi vyprávět, co karty znamenají, jeho úkolem je vtáhnout klienta do hry, do klientovy hry, do jeho vlastního vyprávění. Je tak přece může dojít k prozření, ke zjevení a pohledu na otázku z jiné perspektivy. V podstatě každý tazatel hledá jen jinou perspektivu, vše ostatní je zbytečné. Jediné, co můžu udělat, je snažit se pomáhat spatřit.

Jako mladík studující psychologii a vášnivě se oddávající tehdy módní vlně poezie a atmosféře surrealismu začal zkoušet s kamarády realizovat poetické akty (různé bláznivé kousky popírající běžnou realitu, provokující zaběhaný řád). Jako správný nenechavec a hledač se zajímal o kde co od umění, přes šamanismus po východní filozofie a další roztodivnosti. Klíč k vlastní žízni po pochopení se mu podařilo najít ve zvláštní syntéze šamanismu, divadla a psychoanalýzy. Přišel s vlastním pojetím komunikace s duší, která sama přece mluví čistě symbolicky, nelogicky, poeticky a pokud jí stejným jazykem odpovídáme, pozorně naslouchá. Velmi hrubě shrnuto. Samozřejmě to všechno obnášelo ohromně rozsáhlou práci s lidmi. Jeho pařížské seance (říká tomu Mystical Cabaret) měly a mají velký ohlas. V dobách největší slávy (dnes už, pokud vím, Alejandro trochu polevil, přece jen jen starší) se jich účastnily stovky diváků, z nichž si vybíral zájemce, na kterých pak předváděl své interpretační schopnosti. Pak většinou doporučil konkrétní akt. Je vždy vděčný za zpětnou vazbu z doby po doporučení rituálu (jestli a v jakém rozsahu se dotyčný odvážil věc provést, jak to proběhlo, co to přineslo a jestli to fungovalo).

Psychomagie vychází z názoru, že podvědomí se dá ovlivnit přímo jen svou vlastní řečí. To znamená, že pokud si dopřejeme nějaký zdánlivě naprosto nesmyslný, ovšem pečlivě naplánovaný rituál, komunikujeme rovnou s podvědomou vrstvou psychiky. Náplň teatrálního rituálu, psychomagického aktu, lze určit na základě studia osobní genealogie (rodinného kruhu až po praprarodiče), snů, problémů a asociací (také si lze pomoci tarotem). Může se jednat v důsledku o cokoliv, co zůstalo nezpracováno a je v nás usazeno jako bazální trauma. Toto zranění se pak snažíme psychomagickým aktem zachytit, dostat ho do posvátné pasti (Sacred trap). Tím, že nabídneme podvědomému hladu podvědomou potravu, nasytíme se.

Nejlépe lze celé pojetí pochopit na několika příkladech.

Případ silné závislosti na matce (muž) – součástí rituálu bylo vytvořit posvátnou atmosféru (svíce), svázat a omotat mladíka i jeho matku červenou nití; tak nějakou dobu ti dva setrvali, načež mladík pomalu a důkladně od zdola nahoru nůžkami pouto zrušil.

Pohlavní zneužívání dívky v internátu (ošetřovatelkou, tzn. žena-žena) – mladá žena se bojí, je slabá, utrápená; Jodorowský jí nabízí ukazovátko, kterým byla bita a ponižována (a zneužívána); je to výsostný symbol jejího utrpení. Po několika chabých pokusech se žena odhodlá vsadit větší část své energie, riskuje i přes svůj strach z poranění, přece jen je to žena… a ukazovátko láme a destruuje, načež symbol ponížení zahazuje. (Tuto scénu lze vidět na youtube.com, velmi dojemná katarze.)

Mladík, neustále hlava v oblacích, neschopen se uzemnit a řešit denní záležitosti – jedním z fíglů bylo zastrčení mincí do bot (mince jakožto symbol zhmotnění věcí); mladík je tak neustále cítil a doslova „chodil po penězích“.

Zdánlivě se jedná o banality. Upřímně přiznávám, že je to jen stručné shrnutí případů, nepamatuji si všechno, jen jsem chtěl demonstrovat, jak to chodí. Potřeba může být cokoliv, různé převleky, zacházení s různými předměty, není hranic. Často je ale třeba hodně odvahy… Stojí to za to. Jediným předpokladem je, že akt musí být pozitivní, žádné trhání, ničení obrázků lidí apod. není cestou ven, jen tím trauma posílíme za cenu krátkodobého vybití agrese a frustrace.

Pro názornost přikládám psychomagické desatero, které přináší osobní štěstí:

1. Když si máte vybrat z konat či nekonat, vyberte si konat. Pokud se něco nepovede, alespoň máte zkušenosti (ta se vždycky počítá).
2. Poslouchejte svou intuici víc než rozum. Slova utvářejí realitu, ale nejsou jí.
3. Uskutečněte některé své dětské sny. Například pokud jste si chtěli hrát, ale byli jste nucení dospět dřív, než nadešel váš čas, ušetřete si 500 euro a běžte hrát do kasina, dokud je neprohrajete. Jestliže vyhrajete, hrajte dál. Dokud vyhráváte, hrajte, i kdyby to byly miliony, pokračujte, dokud vše neprohrajete ( ). Nejde o vyhrávání, ale o hraní si bez konce!
4. Není větší úleva než začít se stávat tím, čím člověk v podstatě je. Od dětství jsme ovlivňováni osudy druhých lidí. Na světě ale nejsme kvůli naplňování snů rodičů, jsme tu kvůli svým. Pokud jste zpěvák a ne pomocník svého otce, zanechte kariéry právníka a nahrajte svoje vlastní album.
5. Přestaňte kritizovat své tělo. Přijměte je bez ohledu na názory druhých. Nejste milováni proto, že jste krásní. Jste krásní, protože jste milováni.
6. Jednou týdně naučte druhé něco z toho, co umíte. Dáváte jim tím sebe samé. Pokud jim něco nechcete předat, zbavte se toho také.
7. Každý den najděte v novinách nějakou pozitivní zprávu. Je to těžké, ale jde to (na internetu už jsou na dobré zprávy speciální servery).
8. Pokud vás rodiče jako malé zneužili, klidně se s nimi konfrontujte na neutrální půdě, ne jejich teritoriu. Do konfrontace zahrňte:

– co vám udělali;
– co jste při tom cítili;
– sdělte jim, že to je důvod vašeho utrpení.

Odpuštění bez těchto bodů nebude fungovat.
9. I v případě, že máte velkou rodinu, vyhraďte si osobní prostor, kam nikdo nemůže bez vašeho svolení.
10. Přestaňte sami sebe definovat: dovolte si všechny možnosti, které mohou nastat a měňte směr, kdykoliv je to třeba.

Dívka se sprchuje, pětka holí je taková relaxační, vypadá odpočinkově, oproti hemživosti desítky mincí vzdušně. Zde mi připomíná nějakou zábavu, relax, mince pak strkanici nebo stoly v hospodě. Zatímco scéna s dívkou je taková tichá, připomínající malé pozastavení, další pohyb je narůstající, a to rovnou dvojnásobně. Připomíná mi to chvilku oddechu, takovou tu jak se člověk těší na něco dalšího.

[ Paní domu myje nádobí, připravuje pokrm a uvádí hosty. ]

Žena něco kutí nad dřezem, zalévá omáčkou pečeni nebo nějakou tu trochu ostřejší krmi (maso a čili papričky) a servíruje ji několika hostům. Opět mi to připomíná dynamiku chvíle pozastavení s tím, že určitá aktivita ještě čeká za zády.

A zkusme to podle Jodorowského:

Arkánum X-VII se váže k Vozu (VII), souvisí s aktivitou ve světě, aktivitou, která je navíc prováděna na správném místě a tím pravým směrem. Týká se také inspirace. Pětka holí by pak souvisela s nějakou tvůrčí činností, aktivitou překračující stálost stabilní čtyřky, možná také pokušení (např. sexuální). Akce zde dále vede k naplnění, až přeplněnosti. Je možné, že celé dění bude souviset s nějakým finálním krokem, završením něčeho, co už běží. To pak buď skončí, nebo může být využito pro další růst (desítkou proces mincí končí, aby se zrodilo něco nového).

No co, chtěl jsem ho mít z krku, tak jsem to strčil do kapsy a šel dál, mladík zase zmizel v hostinci. S otevřením dveří jsem na chvíli zaslechl povyk, to když kterási z dam tohoto veselého společenství vylezla na stůl a jala se pomalu vyhrnovat svou dlouhou sukni.

Když jsem dorazil navečer domů, nedalo mi to a obsah balíčku jsem musel naskenovat. Tady se podívejte, co v něm bylo:

http://dl.dropbox.com/u/4393365/Jean_Dodal_repete.zip

Pokud by někdo nevěděl, jedná se o balíček Jeana Dodala. Údajný vznik balíku by měl být v letech 1701–1715.

Prostřední karta, jak jinak, působí dost honosně. Žena jakoby rozevírala pláštík způsobem nabízejícím bezpečí a úkryt. Dívá se vlevo, na tuhé konstrukce, zatuhlé a nevlídné charaktery, které utlačují centrální kvítek. Všechny bytosti kolem ženy jsou svaté. Představuji si, jak mladá učitelka (ukazovátko v levé ruce) přijímá do pod svou ochranu malou dívku, kterou kolektiv vytěsňuje. Nemá krom srdce moc co nabídnout (je nahá). Matka dívky o problému ví, jí ovšem stačí k životu televize a pár panáků.

[ Jako manažerka připomínám vítr, šťastnější jsem ale doma, jako hodná máma. ]

Variace na téma. První karta jakoby ukazovala květinu či větrnou růžici uprostřed amfiteátru. Je to jako žena na přednášce nebo manažerka s přísnou dikcí. Pak se ale náhled svléká (nebo naopak cudně halí) a odkládá z beder kolektiv lidí, z nichž jednoho její slova osvítila, z druhého udělala dříče, třetího budou nutit se naparovat a čtvrtého donutí k odchodu z firmy. V určitém úhlu tady vidíme i obraz barové tanečnice, která musela před kuními ksichty ukazovat svou nahotu (kterou ta tupá zvířata uvedla do varu), aby se pak cudně zahalila a šla domů k synovi (vzpomeňte si na film Pošli to dál, kde trochu podobnou barovou figuru hrála Helen Huntová; dokonce i její alkoholismus je zde vidět). To už jsem ovšem u námětů na další a další scény.

CALVINO, I.: Hrad skřížených osudů. Praha: Volvox Globator, 2001. 142 s. ISBN 80-7207-370-2

Druhý tip nesouvisí příliš s tarotem, ale s neurotickým zkoumáním rytin a obrázků obecně. Možná znáte Polanskiho Devátou bránu… Mladý „knihodetektiv“ Dean Corso je vyslán úchylným bibliofilem Balkanem po stopách knihy, která obsahuje rytiny potřebné ke spojení s ďáblem. Námět je jednoduchý, snímek spíš pro fandy knih a rytin (proto ta smutná procenta). V každém případě se hodí do sbírky ostatních Polanskiho filmů (Rosemary má děťátko, Hořký měsíc doporučuji vřele!) A co je hlavní, hudbu, velmi ponurou a mysteriózní hudbu k filmu, složil Wojciech Kilar.

Druhou radostnou novinkou je vydání kompletního balíku Jeana Dodala v dílně kartiéra Flornoye (toho pána, který jest autorem mých nejoblíbenějších karet, jež používám zde na blogu). Vizte a radujte se!

Dalo by se říci, že pojetí živlů je v tarotové struktuře poměrně stabilní a nediskutovaná věc. Řazení je stálé (Hole-oheň, Kalichy-voda, Meče-vzduch, Mince-země). Docela dlouho se to dá brát v potaz jako samozřejmé. Někdy však narazíme v dílech okultistů a esoteriků na řazení jiné, od přirozenějších až po méně přirozené. Někdy jsou třeba Meče spojovány dokonce s vodou – na to mi už ovšem fantasie nestačí.

Když se však podíváte na staré rytiny, které se věnovaly letorám – lidským temperamentům (a s tím samozřejmě živly úzce souvisí), najednou se setkáte s velmi zvláštním posunem. Pro ukázku si vezměme třeba tuhle:

Typicky je tu Cholerik, tedy člověk ohnivého a výbušného založení, zobrazen po boku se lvem a v ruce drží meč. Lev bezesporu k ohni vždy patřil, co však ten meč? No jistě, vždyť co jiného bylo pro středověk prvotním symbolem agrese než meč? Meč byl právo, zakončení síly mužné ruky útočníků a obránců. Hlavně to ale byla zbraň, souvisela s řeží, krví, lítým bojem.

Další postavou je zde Sangvinik. Typ vzdušný, rozmarný (zahálčivý), má po boku svižnou opici a na ruce sokola. Vzduch zde souvisí s kratochvílí a uvolněním, zábavou.

Vedle něho je Flegmatik, typ vodní. Kliďas, který se pomalu rozhoduje a je opatrný. Ve váčku má uspořené mince, po boku ovci.

No a konečně Melancholik, zemský typ obdělavatele s holí a po boku s prasetem. Typ pomalý, poctivý, pracovitý, sůl země, jak se říká.

Je to trošku zapeklité, což? Živly, jak máme tendenci uvažovat o nich dnes (jednoduše), se nám malinko vytrácí. (Přiřazení živlů k postavičkám lze pozorovat pod jejich nohama!)

Pokračujme v rytino-zhlížení dále:

Opět Cholerik, výbušný muž s mečem, štítem a se lvem.

Sangvinik, rozverný s lyrou a kozlíkem žužlajícím hrozen vína. Typicky si zde vybavím spojení „větřík mu čechrá vlásky“

Flegmatik, opatrný a pomalý, s želvou se hřeje u dýmajícího ohně v krbu, nad něčím evidentně dumá.

A Melancholik se sovou, kočkou, pytlíkem peněz, nohy má na podložce tvaru krychle.

Je to zvláštní, jako bychom se zde bavili víc o alchymických projevech živlů (horký, suchý, studený, vlhký…). Důležitá jsou zde ovšem právě ona pro středověk logická přiřazení živlů!

Ohnivý, cholerický temperament byl vždy symbolizován mečem – zbraní, která je vykonavatelem té nejhrubější agrese a vzplanutí. Sangvinický, vzdušný temperament lze vídat třeba jako hrající si mladé lidi, rozvernost, veselí a pitky – když se podíváte na rytiny související s Venuší, bude vše jasné. Právě pro svou rozvernost by se zde ke vzduchu, nebo lépe řečeno sangvinickému temperamentu! hodily kalichy! Flegmatický typ byl typicky obchodníkem, pomalým a rozvážným. Když se podíváte na to, jakou podobu mají mince v marseillských balících a srovnáte je s rytinami námořnických kompasů, nestačíte žasnout. Moře, to byl obchod, a obchod, to byla prosperita. No a melancholik byl typicky sedlák, pěstitel rostlin a chovatel dobytka, řemeslník, člověk hrubější, neopracovaný a pro zemi plodný, stejně jako ty hole v tarotu.

Zas a znovu je třeba si uvědomovat, že současné zacházení s tarotem je čistě nové, s ikonografickou tradicí příliš nesouvisí. Zrovna právě živly, podobně jako kabala, byly tarotu přiřknuty na základě určité sémanticko-syntaktické podobnosti. To je velmi důležité! Ale ještě důležitější je zkoušet hledat podobnosti další! A pokud tarot vznikl kdesi v renesanci, pak mám důvěru v takové řazení, které je oné době mnohem bližší a méně abstraktní…

K malým kartám (jejich insigniím) je docela užitečné přistupovat jako k předmětům symbolizujícím určitý typ chování a lidské aktivity. Pak ani není potřeba trvat na určitém živlovém řazení, některé situace mohou podporovat jinou strukturu než jiné.