Taroteilles / Tarotales

… příběhy tarotu marseillského s vervou a vorvaněm (tarot[mars!]eilles / taro-tales)

Hypnotizovat tarotem (jako Enrique Enriquez)

leave a comment »

Článek byl přeložen a publikován se svolením autora. Originál je dostupný zde.

Nepřímá sugesce a tarot

hypnotic-phallusTento článek vychází z komentovaných pasáží díla Nepřímé formy sugesce, autorů Miltona Ericksona (www.erickson-foundation.org) a Ernesta L. Rossiho (www.ernestrossi.com/ernestrossi). Některé techniky užívané Ericksonem jsou velmi zajímavé ve spojitosti s používáním metafor při výkladu karet, speciálně pak s užitečností přímého popisu karty klientovi. Takové užití totiž v podstatě dělá z tarotových karet objekty fixace, jak je chápe a používá hypnoterapie, a v důsledku slouží k vybuzení klientovy odpovídající obraznosti, která může dotyčného vést k velmi důležitým náhledům. A to je velmi blízko ‚magii jako záměrnému užití symbolů k zapojení mysli do procesu transformace‘.

Hned na začátku se podívejme, jak Erickson a Rossi popisují jednotlivé stupně procesu utvářejícího samotnou nepřímou sugesci:

1) fixace pozornosti, 2) odstínění vědomých nastavení a vzorců chování, 3) podvědomé hledání, 4) podvědomé procesy, 5) hypnotická odpověď.

Nepřímá sugesce je v důsledku taková sugesce, která v klientovi spustí podvědomé hledání a další podvědomé procesy vedoucí k vlastní odezvě a odpovědi. Tou bývá sám klient často velice překvapen, jakmile ji rozezná. V naprosté většině případů ‚subjekt‘ netuší, jak k závěru došel, nezachytí sugesci stejně jako netuší, co jeho odpověď zformovalo.

Ukažme si, jak lze takový proces vztáhnout k přímému zakoušení tarotových karet.

1) Fixace pozornosti

Klient je vyzván, buď gestem nebo slovy, k zaměření pozornosti na tarotovou kartu. Kontext, v jakém se to odehraje, tj. ‚oficiální‘ sezení, záměrný nebo náhodný výběr karty, dodávají aktu zaměření pozornosti specifický náboj důležitosti. Dlouhá historie a tradice vykládání karet navíc často zvyšují důvěryhodnost.

2) Odstínění vědomých nastavení a vzorců chování

Vykladač popíše kartu. Nic neinterpretuje, jen jednoduše popisuje viditelné: situaci, pozici postavy, dynamiku, probíhající události… Karta se stává terapeutickou metaforou, příběhem samotným, a to bez přímé souvislosti s klientem.

3) Podvědomé hledání

Klient podvědomě pátrá po významu, hledá souvislosti mezi popisovaným obrázkem a vlastní situací. Tomuto procesu vykladač napomáhá použitím nepřímých asociací, základních faktů, otázek, poukazy k časovému rámci a dalšími postupy, které si dále předvedeme.

4) Podvědomé procesy

Jsou vybuzena zjištění, vhledy, pocity a emoce jinak jen nesnadno přístupné – jiné než v běžném kontextu nebo sledující přímou poznámku, otázku nebo požadavek. Proces vyvstává přirozeně, bez odporu na straně klienta. Jeho naprostá většina přitom nebude vykladači nikdy známa. Nemusí být. Klient má zajištěnu samozřejmou možnost říct jen to, co uzná za vhodné. Část procesu jím beztak nebude rozpoznána na vědomé úrovni nebo alespoň ne v okamžiku výkladu.

5) Hypnotická odpověď

Časem se rozvine cosi jako ‚živá metafora‘, která nabyde speciální důležitosti hlavně okamžikem, kdy je něčím ‚spuštěna‘. V tomto ohledu se tarotová karta stává ‚živým talismanem‘, jehož efekt spočívá v tom, že nabízí poukazy k podvědomí a jeho schopnosti reagovat na situaci.

K diskuzi

Dále na základě úryvků ze zmíněného díla Ericksona a Rossiho rozviňme některé specifické stragie, které nám pomohou s vytvářením nepřímých sugescí:

1. Nepřímé asociativní zaměření. Nejjednodušší nepřímá forma sugesce je vynesení relevantního tématu bez jakékoli přímé souvislosti se subjektem (klientem). Erickson rád vypichuje, že nejlepším způsobem jak přimět pacienta mluvit o jeho matce, je mluvit o matce vlastní. U pacienta se tak spustí přirozený nepřímý asociativní proces vedoucí až ke zjevně spontánním asociacím týkajícím se (jakoby překvapivě) právě jeho matky.

To je přesně to, co se odehrává v okamžiku, kdy popisujeme situaci na jedné z karet. Otevíráme tak prostor pro klientovo ‚transderivační hledání‘ a ‚objev sebe sama na kartě‘ na základě asociací. (pozn. HH: K asociačnímu přenosu [metaforizacikontextualizaci] vizte starší článek zde.) Pozor, nemluvíme zde o popisu významu karty, ale o jednoduchém popisu karty, kterou současně klientovi ukazujeme.

Jelikož Erickson se verbálně nijak přímo nedotýká tématu matky samotného pacienta, dochází k odstínění obvyklých mentálních vzorců (např. psychologických obran), které by přímou otázkou byly vyvolány. V podobném duchu pracuje Erickson ve skupině, kde hovoří k jednomu z účastníků o tom, co by měla v hypnóze zakoušet cílová (třetí) osoba. Jak se zmiňuje o levitaci ruky, halucinacích nebo čemkoli jiném, objevuje se u cílové (oné třetí) osoby na autonomní, podvědomé úrovni proces ideomotorické a ideosenzorické odpovědi. Erickson používá tyto spontánní a obvykle nerozpoznatelné vnitřní odpovědi k naladění cílové osoby na zkušenost hypnózy před tím, než by u ní došlo k předčasnému rušení celého procesu odporem nebo limitujícími představami o vlastních schopnostech.

atouts-00Při popisu karty se nám tak vlastně nabízí další možnost – zahrnutí ‚kinestetických‘ stimulů, když před klientem zmíníme pocity, které asi zakouší postava na kartě: ‚Když někoho sekne kočka přímo tam, určitě to bude bolet a pálit … ale ten chlapík vypadá, že si přesto užívá příjemný závan větříku na tváři.‘ (Blázen). Tím vlastně vytváříme další nepřímou narážku na pocity a emoce, které mohou být na metaforické úrovni pro klienta důležité.

Podobně v terapii Erickson používá proces nepřímo zaměřených asociací k tomu, aby pacientům umožnil rozpoznat problém. Pronáší poznámky nebo vypráví příběhy o skupině témat (označuje je S1, S2, S3 a Sk), přičemž všechny mají společné ohnisko pozornosti v S1, tématu, jehož aspekty Erickson považuje pro daného pacienta v onu chvíli za klíčové.

V rámci výkladu se tak každá část příběhu a metafora automaticky na základě kontextu a očekávání ‚kontextualizují‘ tak, jako by byly přímo o klientovi.

Pacienti se občas diví, proč se Erickson během terapie zabývá sice zajímavými, ale zjevně irelevantními promluvami. Jestliže je S1 rovnou tím důležitým apektem adresujícím pacientův problém, pacient se k němu často vyjadřuje až překvapivě relevantním způsobem. Jestliže se Erickson ve výběru mýlil a S1 s problémem nesouvisí, nic není ztraceno, protože pacientovo asociační pozadí jednoduše nepřidá žádné význačné hodnoty, kterými by pozvedlo S1 na vědomou a verbální úroveň. V takovém případě sám sebe Erickson opravuje a vydává se prozkoumat asociační pozadí další. Tento přístup (nepřímého asociačního zaměřování) Erickson nazývá ‚přístupem prokládání‘. (pozn. EE: Zjevně není nic špatného na tom se mýlit. Pole možností můžeme zúžit na jednu platnou variantu jednoduchým vyzváním klienta, aby záměrně zvolil jednu z karet, která mu přijde ve vztahu k problému důležitá.)

2. Základní pravdy užívající ideodynamické procesy a čas. Základní jednotkou ideodynamického zaměření je ‚základní pravda‘, což je jednoduché prohlášení týkající se něčeho, co pacient zakusil tak často, že to nemůže rozumově odmítnout jako nepravdivé. Ve většině ilustračních příkladů autor popisuje psychofyziologické procesy nebo mentální mechanismy, jako by mluvil o objektivních faktech. (pozn. EE: Zaměňme ‚psychofyziologické procesy‘ za ‚děje a přístupy zobrazené na kartách‘.) Ve skutečnosti tyto verbální popisy fungují jako nepřímé sugesce tehdy, když dokážou na základě asociací a naučených vzorců, které už pro pacienta existují jako repozitáře jeho životních zkušeností, odstartovat (novou) ideodynamickou odpověď. Běžná ‚obecná orientace na realitu‘ (Shor, 1959) je to, co obvykle udržuje v běžné konverzaci takovou subjektivní odpověď pod kontrolou. Když je však pozornost fixována a zaměřena v hypnotickém transu, v němž jsou pozastaveny obvyklé limitující vzorce chování, použití ‚základních pravd‘ tak může u cílové osoby spustit doslovnou a konkrétní zkušenost sugerovaných dějů.

Všichni přece víme, jaké to je cítit na vlastní kůži sluneční teplo, stejně jako víme, jaké to je pokývat hlavou na znamení souhlasu nebo jí zavrtět na znamení nesouhlasu.

atouts-16Mohli bychom říct, že každá tarotová karta představuje určitý typ základní pravdy: ‚Víte přece, jaké to je, když jste jednou nahoře a jednou dole.‘ (Kolo Štěstí); ‚Vy určitě víte, jak příjemné je cestovat nalehko.‘ (Blázen). Podobně můžeme ze situace na kartě podobnou základní pravdu udělat: ‚Vy určitě víte, jaké to je ztratit půdu pod nohama.‘ (Dům Boží / Věž).

Další důležitou formou takových ‚pravd‘ jsou ty, které zahrnují časové hledisko. Erickson by jen zřídka použil přímou sugesci určité konečné odpovědi v chování, aniž by se nějak dotkl proměnné času, a to takové, kterou pacient důvěrně zná.

Dříve nebo později se vaše ruka sama pozvedne (víčka klesnou atd.).

Vaše bolest hlavy (nebo cokoli jiného) zmizí, jakmile na to váš systém bude připraven.

Na základě těchto příkladů se pak můžeme třeba ptát: ‚Jak dlouho asi zabere, než ta voda zchladne?‘ (Mírnost); ‚Bolest z useknutí všech těch končetin časem sama zmizí.‘ (Srmt).

3. Otázky, které zaměřují, sugerují a posilují. Nedávný výzkum (Sternberg, 1975) naznačuje, že lidský mozek při řešení problému nebo rozporu prochází ohromný prostor celé paměti na podvědomé úrovni dokonce i poté, co bylo nalezeno řešení problému uspokojivé na úrovni vědomé. Během takového procházení by mohl zkoumat až 30 položek za sekundu, přičemž člověk si není vůbec ničeho vědom. A právě takové podvědomé hledání a aktivace dalších podvědomých procesů jsou jádrem Ericksonova nepřímého přístupu, který má za cíl využití pacientova na vědomé úrovni nerozpoznaného potenciálu evokujícího hypnotické projevy a terapeutické odpovědi.

Zde si představme např. položení řečnické otázky, proč dělá postava na kartě to, co dělá, nebo jaké pocity a dojmy může asi v dané situaci zakoušet: ‚Jeden se až diví, jak se asi cítí ta žena, když vylévá všechnu vodu.‘ (Hvězda).

Otázky jsou hodnotné jako nepřímá sugesce tehdy, když na ně nelze jednoduše odpovědět na vědomé úrovni. Takové otázky mají tendenci aktivovat podvědomé procesy a iniciovat autonomní odpovědi, které jsou samotnou esencí transu. Následující příklady ilustrují, jak může série takových otázek zaměřit pozornost k navození transu, posílit pocit komfortu a vést k hypnotickému stavu.

Našla byste ráda bod, na který by se vám dobře dívalo?

Když se na ten bod díváte, jsou vaše oči unavené a máte tendenci mrkat?

Zavřou se úplně nebo se nejprve trochu zachvějí, zatímco některé části vašeho těla začínají vnímat pohodlí tak charakteristické pro trans?

Prohlubuje se u vás se zavřenýma očima pocit komfortu natolik, že byste je nejraději vůbec nezkoušela otevřít?

A jak brzy zapomenete na oči a začnete jemně a pomalu pokyvovat hlavou, když se vám zdá tak příjemný sen?

Tato série otázek začíná otázkou, která vyžaduje vědomou volbu a projev vůle na straně pacienta, a končí otázkou, která vyžaduje zapojení jeho podvědomých procesů. Důležitou vlastností takového přístupu je, že v podstatě neselhává, protože každá chyba v odpovědi může být akceptována a považována za platnou a smysluplnou odpověď na položenou otázku.

atouts-04Následujeme-li Ericksonův příklad, mohli bychom třeba kartu Císař popsat následovně: ‚Když člověk najde správné místo, může si konečně sednout, pyšný a uvolněný … páteř je rovná, jako kdyby ji něco shora drželo, záda vzpřímená, ale uvolněná, takže se člověk může dívat na okolní svět s jemností, porozuměním a úctou, aby se mu všechno a všichni jevili až posvátně.‘. Takovým způsobem ukotvujeme schopnost podvědomého vhledu navzdory nějakému problému, a to poukazy k fyzickým, naprosto reálným pocitům sezení s rovnými zády, jak nám sugeruje Císař.

4. Závěry (logické). Porozuměním tomu, jak Erickson používá psychologické závěry, nám poskytne snad nejčistší model celého procesu nepřímého působení. Uvažujme následující příklad vícečetných závěrů v jediné větě, která vlastně jen shrnuje zřejmé.

Ohromnou komplexnost fungování mysli (základní pravda, se kterou nelze než souhlasit a akceptovat, co bude následovat) sama poznáte v transu, který přichází (se slabým hlasovým zdůraznění onoho sama poznáte, které naznačuje, že osoba bude uvedena do transu, a to z důvodu nějakého důležitého zjištění). Netušíte, co všechno svedete (naznačuje se, že nikoliv terapeut, ale sama pacientka je tím, kdo vykonává, co je důležité), mnohem víc, než jste kdy snila. (Pauza. Ta naznačuje, že pacientovo podvědomí se nyní může začít věnovat objevování do té doby netušeného potenciálu a v důsledku spouští také důležité očekávání nezvyklého, hypnotického zakoušení.)

A znovu tedy, podíváme-li se např. na Papežku, můžeme říci: ‚Vaše paměť hájí jen ty události, které mají skutečný význam (základní pravda) a cokoli do mysli přichází, když se díváte do minulosti (nabádáme k rozpomínání se a hledání) se může přeměnit v poznání (pacientova vlastní kapacita se učit je to, co se počítá) a být použito v současnosti.‘ (Pauza, aby sugesce klesla do podvědomí.).

Při formulování náznaků je dobré si uvědomit, že terapeut poskytuje pouze stimul. Samotný hypnotický aspekt psychologického naznačování se utváří až na podvědomé úrovni posluchače. Nejefektivnější aspekt jakékoli sugesce je pak ten, který rozhýbe pacientovy vlastní asociace a mentální procesy utvářející hypnotickou zkušenost.

Přestože jsou Nepřímé formy sugesce rozsáhlejším dílem, uvedené výňatky a poznámky vcelku detailně vykreslují způsob práce, který naznačuji. Základní myšlenkou je, že takové nepřímé formy sugesce jsou přítomny ve všech tarotových výkladech, a to nezávisle na tom, zda si jich je vykladač vědom. To, co obecně nazýváme ‚predikce‘ nebo třeba ‚směřování‘ nebo ‚vývoj‘, může dost dobře být klientovo provedení post-výkladové sugesce, kterou vykladač vědomě či nevědomě implantoval do podvědomí. Všechny výklady sdílí společnou návodnou strukturu, v které vyjádření skutečnosti klientem automaticky rozpoznané dodává platnost těm skutečnostem, jichž si vědom není, které však projikuje do budoucnosti. Taková návodnost dělá z tarotu pomůcku pro modelování chování, a to i přes myšlenku, že klientům dodáváme jen ‚naději‘. Porozumíme-li fungování uvedených technik, měli bychom poctivě přehodnotit svoji odpovědnost při předávání informací klientům. Chápeme-li roli, jakou sugesce hraje ve vykládání karet, můžeme podpořit psychologické procesy, které jsou nedílnou součástí naší práce, aby byly více pod kontrolou a tudíž pro klienty ještě užitečnější.

Advertisements

Written by Honza Hejzl

14 července 2017 na 10.05

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: